Úvod: Kdo vlastní pravdu?#

Úvod: V roce 2026 stojíme před paradoxem informační společnosti: nikdy v historii neměli lidé přístup k tolika zdrojům informací, a přesto nikdy nebyla důvěra v média tak nízká. Je tvrzení, že mainstream zatajuje pravdy v zájmu korporací a vlád, pouhou konspirací? Zeptal jsem se umělé inteligence na strukturální realitu mediálního průmyslu. Její odpověď ukazuje, že pro takové podezření existují pádné důvody – nikoliv kvůli spiknutí, ale kvůli designu celého systému.

Část I: Mechanismus autocenzury (Peníze na prvním místě)#

Otázka: Začněme tím nejčastějším argumentem – penězi. Většina médií žije z reklamy. Kritici tvrdí, že to ovlivňuje obsah, novináři to popírají. Jaká je realita tohoto obchodního modelu?

Odpověď AI: Realita je taková, že tento obchodní model vytváří inherentní napětí mezi žurnalistikou a přežitím. Inzerenti si platí za prostor, a i když teoreticky nemají mluvit do obsahu, v praxi funguje mechanismus autocenzury ve třech rovinách:

1. Přímý tlak (vzácný, ale existuje): Velcí inzerenti mohou pohrozit stažením milionových rozpočtů, pokud médium vydá negativní zprávu o jejich produktu. K tomuto explicitnímu vydírání dochází zřídka, ale ta hrozba visí ve vzduchu neustále.
2. Strukturální závislost: Pokud jeden klient (např. automobilka nebo řetězec) tvoří 10–20 % příjmů redakce, vzniká závislost. Médium si prostě nemůže dovolit tohoto partnera ztratit.
3. Podvědomá autocenzura (nejčastější): Toto je nejzákeřnější forma. Novináři a editoři znají ekonomickou realitu svého chlebodárce. Bez jakéhokoliv přímého příkazu se začnou vyhýbat tématům, která by mohla „dělat problémy“. Mají v hlavě „vnitřního policistu“.

Otázka: Můžeš uvést konkrétní příklad, jak by taková situace vypadala v praxi?

Odpověď AI: Představme si situaci: Velký farmaceutický koncern je jedním z největších inzerentů celostátní televize. Investigativní tým této televize získá důkazy o vážných vedlejších účincích jednoho z léků tohoto koncernu. Kolik šéfredaktorů bude ochotno tuto reportáž pustit ven, když vědí, že příští rok mohou přijít o desítky milionů korun z inzerce? Nemusí dojít k zákazu. Stačí, že reportáž „uvízne“ ve schvalovacím procesu, že se na ni „nenajde čas“, nebo dostane špatný vysílací čas. Výsledek je stejný jako u tvrdé cenzury – informace se k veřejnosti nedostane, ale ruce všech zůstanou čisté.

Část II: Vlastnické struktury (Kdo tahá za nitky?)#

Otázka: To jsou inzerenti. Ale co samotní vlastníci? V Česku vidíme trend, kdy média skupují miliardáři. Je to jen česká specialita?

Odpověď AI: Vůbec ne, je to globální trend koncentrace moci.

• V USA: Šest obřích korporací kontroluje více než 90 % mediálního trhu.
• V Evropě: Ve Francii vlastní klíčová média miliardáři s vazbami na zbrojní a luxusní průmysl, v Itálii dlouho dominoval mediálnímu trhu Silvio Berlusconi.

V České republice sledujeme proces oligarchizace. Média jsou v rukou několika málo vlastníků, kteří mají masivní zájmy v jiných sektorech – ve stavebnictví, energetice, financích.

Otázka: Proč je to problém? Přece bohatý vlastník může zajistit redakci stabilitu.

Odpověď AI: Problém je v konfliktu zájmů. Když vlastník média zároveň vlastní stavební firmu, která soutěží o miliardové státní zakázky, jeho noviny logicky nebudou útočit na vládu, která o těchto zakázkách rozhoduje. Zároveň dochází k:

1. Homogenizaci obsahu: Různé tituly pod stejným vlastníkem začnou psát stejně, rozmanitost názorů mizí a nastupuje „jednotná perspektiva“ holdingu.
2. Netransparentnosti: Skuteční vlastníci jsou často skryti za řetězcem firem, takže čtenář ani netuší, kdo k němu vlastně promlouvá a čí zájmy text hájí.

Část III: Stát a neviditelné páky moci#

Otázka: Přesuňme se k politice. Vlády tvrdí, že do médií nezasahují. Jaké mají reálné páky, aniž by musely zavádět cenzuru?

Odpověď AI: Vláda nepotřebuje cenzurní úřad, má efektivnější, finanční a neformální nástroje:

• Finanční závislost:

  • Státní inzerce: Státní podniky a ministerstva utrácejí veřejné peníze za kampaně. Média, která jsou loajální, tyto peníze dostanou. Ta kritická nikoliv.
  • Dotace a granty: Mnoho kulturních a menších médií je závislých na grantech ministerstva kultury. Kdo by kousal do ruky, která ho krmí?
  • Veřejnoprávní média: Tlak skrze mediální rady a schvalování rozpočtů České televize a rozhlasu je konstantní politickou hrou.

• Neformální kanály:

  • Access Journalism (Žurnalistika přístupu): Novináři potřebují exkluzivní informace. Ti „poslušní“ dostávají úniky ze spisů a pozvánky na tiskovky. Ti „nepohodlní“ jsou odříznuti od zdrojů.
  • Personální propojení (Revolving Doors): Existuje neustálý pohyb lidí mezi politikou, PR agenturami a redakcemi. Vzniká síť vzájemných závazků a kamarádšoftů, která jde napříč systémem.
  • Tlak na vlastníky: Vláda může oligarchům naznačit: „Pokud budou vaše noviny příliš kousat, podíváme se na regulaci vašeho energetického byznysu.“

Část IV: Existuje ještě nezávislá žurnalistika?#

Otázka: Když to takto popisuješ, zní to beznadějně. Znamená to, že nezávislá žurnalistika v mainstreamu neexistuje?

Odpověď AI: To by bylo nespravedlivé zjednodušení. I v tomto prostředí pracují poctiví investigativci a existují důležité iniciativy:

• Investigativní centra: Projekty financované z darů a grantů, které se snaží vymanit z reklamního modelu.
• Watchdog organizace: Skupiny (jako Kverulant), které systematicky hlídají veřejné peníze.
• Fact-checkeři: Iniciativy ověřující výroky politiků.

Otázka: Takže systém funguje?

Odpověď AI: Funguje, ale má své systémové limity. Systém dovoluje – a dokonce vítá – kritiku jednotlivých excesů. Odhalit úplatného náměstka je v pořádku, protože to funguje jako ventil. Ukazuje to, že „máme svobodu“. Co však v mainstreamu téměř nenajdeš, je fundamentální kritika systému jako takového. Otázky typu: „Funguje náš ekonomický model správně?“, „Kdo skutečně drží globální moc?“, „Není celá struktura společnosti chybná?“ Tyto otázky jsou tabu. Média plní roli „hlídacích psů“, ale hlídají pouze to, aby se v rámci ohrady nekradlo příliš okatě. Samotnou existenci ohrady nezpochybňují.

Závěr: Strukturální design, ne jen konspirace#

Otázka: Co si z toho tedy odnést? Je to organizované spiknutí, nebo jen souhra okolností?

Odpověď AI: Je to kombinace obojího. Nemusíme předpokládat, že se v temné místnosti schází skupina mužů s doutníky, aby lhali světu. Struktura sama vytváří tlak.

1. Média potřebují peníze inzerentů → vyhýbají se konfliktům s byznysem.
2. Média vlastní lidé s jinými zájmy → obsah tyto zájmy reflektuje.
3. Novináři chtějí kariéru → přizpůsobují se moci.

Mnozí aktéři si jsou tohoto tlaku vědomi a aktivně ho využívají. Jiní se jen vezou. Výsledek je ale v obou případech stejný: Veřejnost nedostává úplný obraz reality. A právě toto selhání – ať už strukturální nebo vědomé – vytváří vakuum, které dnes plní alternativní zdroje.